Legendy hvozdu

Báchorky, které si vyprávějí pytláci a cestující, když oheň pohasíná a tma mezi stromy houstne...

🔔 Zvon z utopené vsi

Mnoho let předtím, než lesem začali táhnout vojáci a lapkové, stála kdesi v jeho srdci malá osada dřevorubců. Říká se, že její obyvatelé se zřekli Boha a začali uctívat něco mnohem temnějšího, co sídlilo v bažinách. Jaká byla pravda, už se nikdo nedozví. Během jediné podzimní noci se totiž půda rozestoupila a celou vesnici i s jejím dřevěným kostelíkem pohltila slizká rašelina.

Místní pytláci přísahají, že za nocí, kdy padne těžká, mokrá mlha, je z hloubi bažin slyšet duté, utlumené zvonění starého kostelního zvonu. Někteří ztracení pocestní si mysleli, že je to záchrana a šli za zvukem. Už je nikdy nikdo neviděl.

🦌 Bledý jelen

Není to jen tak ledajaké zvíře. Podle vyprávění je to obrovský jelen s dokonale bílou srstí, jehož paroží připomíná spletenou korunu z mrtvého dřeva. Nechodí s žádným stádem a neřídí se ročními obdobími. Objevuje se zcela tiše, nezanechává stopy v bahně a neohýbá trávu.

Staré pravidlo lesa zní jasně: Kdo na Bledého jelena namíří zbraň, toho stihne kletba. Tětiva mu praskne do obličeje, šíp se odrazí, nebo dotyčný do několika dnů zemře strašlivou nehodou. Pokud ale lovec skloní zbraň a projeví zvířeti úctu, jelen se otočí a vyvede ho z nejhoršího nebezpečí nebo ho dovede ke zdroji čisté vody.

🌳 Strom oběšenců

Kdesi na severním okraji lesa stojí osamocený, obrovský a zčernalý dub. Neroste na něm jediné listí a ptáci se mu vyhýbají obloukem. Traduje se, že v dobách pradávných morů na jeho větvích místní lidé věšeli ty, o kterých si mysleli, že nákazu přinesli. Stovky obětí nasycovaly kořeny stromu svou bolestí.

Z jeho větví už dávno nevisí provazy, ale strom prý nasál smrt do svého nitra. Kdo by do jeho kmene zaťal sekeru nebo dýku, z rány nevyteče smůla, ale hustá, rudá tekutina připomínající krev. Dřevo z tohoto stromu prý nejde zapálit, a pokud si z něj někdo odřízne větev pro štěstí, přinese do svého tábora jen svár a nemoci.

🕳️ Šeptající strž

Kamenitá průrva nedaleko staré obchodní stezky. Nevypadá nijak výjimečně, je jen velmi hluboká a na jejím dně je absolutní tma. Lidé o ní říkají, že je to propast bez dna. Kdo do ní hodí minci nebo kámen, nikdy neuslyší dopad na zem.

Nejhorší je ale zdržovat se na jejím okraji. Ti, kdo tak učinili, tvrdí, že z temnoty stoupá chladný průvan, který nese tiché šepoty. Strž prý napodobuje hlasy vašich ztracených blízkých nebo přátel a volá vaše jméno, aby vás zlákala k okraji. Mnoho nešťastníků s pochroumanou myslí do ní nakonec dobrovolně skočilo.

🌫️ Stříbrná mlha zapomnění

Obyčejná ranní mlha voní po rose a vlhké hlíně. Ale občas se některým z údolí převalí mlha neprůhledně hustá a stříbřitá. Je neobvykle teplá a voní po tlejícím sušeném kvítí a starém koření.

Kdo do ní vstoupí, nepocítí strach, nýbrž podivně sladký klid a mír. Jenže čas v této mlze plyne jinak. Známé jsou příběhy lovců, kteří tvrdili, že mlhou šli sotva deset minut, ale když se z ní vynořili zpět na čistinu, zjistili, že uplynuly celé dny. A co víc, Stříbrná mlha si vybírá svou daň. Kdo do ní vstoupí, tomu prý z paměti navždy vymaže nějakou důležitou, hlubokou vzpomínku. Někteří tak zapomněli tvář své matky, jiní jméno své první lásky.